Autem po Kanadě (3. díl)

Text: Mira Štěpán | Foto: Mira Štěpán, Martina Tekelová (sledovat je můžete na facebookové stránce M&M on the road.)

Nazdar Nomádi, Ty z Vás, kteří si přečetli předchozí dva články (první a druhý) o našem kanadském putování před pěti lety by možná zajímalo současné pokračování.

Během našeho prvního cestovatelského roku v Kanadě jsme si našli práci v lesnické firmě a po půl roce doma jsme se do Kanady vrátili znovu. Práce byla víc než zajímavá a život na severu Britské Kolumbie taky, ale asi po 3 letech se cestovatelský brouk v hlavě začal zase ozývat a protože takovým věcem se brání velice těžko, tak už to potom šlo celkem rychle.

Rozhodli jsme se, že naši cestu budeme směřovat na jih a to jednoduše proto, že severním směrem by to byla spíše polární expedice. V práci jsme oznámili, že budeme končit a začali se chystat na cesty. Ideální by samozřejmě bylo vyrazit v létě, ale to je v lesnictví nejvíc práce a to jsme nechtěli našemu výbornému zaměstnavateli udělat. Navíc jsme si mohli vydělat ještě něco na cesty.

Pokud to někoho v práci už moc nebaví, rozhodně doporučujeme oznámit, že budete končit. Uvidíte s jakou chutí a bez starostí se Vám najednou bude pracovat.

Pracovali jsme tedy do prosince, letěli ještě na Vánoce domů a do Kanady se opět vrátili v půlce ledna. Měli jsme asi 2 týdny na veškeré přípravy a balení, protože z podnájmu jsme se museli vystěhovat taky a před odjezdem do ČR samozřejmě nebyl na nic čas. Termín začátku naší cesty jsme tedy stanovili na konec ledna 2018, což alespoň v Kanadě tu polární expedici docela připomínalo.

Nějakou dobu jsme koketovali s myšlenkou, že bychom si pořídili nějakou dodávku a pořádně ji “zkemperizovali”, ale nakonec padla volba na náš stávající koráb Nissan Xterra z roku 2000 se skoro 300 000 najetých km. Hlavně proto, že už ho máme nějakou dobu a víme, co jsme na něm vyměnili a s jiným starším autem by to samozřejmě byla sázka do loterie.

Bohužel tyhle tereňáky zrovna neoplývají přebytkem prostoru. Když jsme v Kanadě jezdili na víkendy kempovat, tak jsme si dozadu udělali jednoduchou dřevěnou postel, pod kterou bylo přesně místo na chladící box (po kanadsky kůler). To ovšem nebylo úplně nejšťastnější, protože když člověk ležel na zádech, měl mezi obličejem a stropem asi 25 cm místa, takže i otočení na břicho vyžadovalo téměř artistické schopnosti. To jsme vyřešili tím, že jsme si pořídili stan na střechu. Jestli někdo váhá, zda si ho pořídit, rozhodně můžeme jenom doporučit. Je to vynikající věc. Pro naši nadcházející cestu jsme ale chtěli mít spaní uvnitř auta. Jednak kvůli menší nápadnosti a bezpečí, a taky balit každé ráno mokrý nebo zmrzlý stan není úplně příjemné.

Začali jsme tím, že jsme odmontovali zadní sedačky a pásy a koupili plastové krabice vysoké skoro 16 cm (přesně 59 x 39 x 15,9cm – neptejte se, kdo a proč navrhl zrovna tyhle rozměry). Udělali jsme postel na výšku těchto krabic a to už bylo naštěstí trochu lepší než naše původní klaustrofobická úprava. Zakrytí postele jsme neřešili nijak komplikovaně, jenom sololitem a ještě máme pod molitanovou matrací karimatky. Jednak kvůli izolaci, i úspoře místa. Postel má na délku krásných 160 cm, takže já s výškou něco přes 180 cm si na noc sklápím sedadlo dopředu a mezeru si vycpu malým baťohem a Marťa se vleze skoro přesně. Pod postel se nám vleze skoro všechno oblečení (tím, že máme letní i zimní vezeme trochu víc, než bychom chtěli), vařič, nádobí, jídlo, 30l kanystr na vodu a nějaké další věci.

Naštěstí jsme po cestě pořídili asi 300l box na střechu a tam vezeme sněžnice, kempingové stoličky, stolek, kanystr na benzín a pár dalších věcí. Na střeše máme plastovou krabici, kde je nářadí a věci na auto (olej, kapaliny, řetězy, lano atd.). A vzadu ještě kolo na stojanu. Zatím jsme byli v Kanadě a USA, a tady se naštěstí nekrade, ale do Střední Ameriky to ještě chceme nějak vyřešit.

Tím, že jsme se stěhovali z podnájmu jsme objevili dost věcí, které nám bylo líto vyhodit (mouky, luštěniny, oleje, hořčice, kečupy, věci na pečení, prací prášky, plynové bomby do vařiče a tak podobně), ale normálně bychom je samozřejmě netahali. Ty máme v papírových krabicích a na noc je dáváme na přední sedadla, takže je to zatím lehce nepohodlné. Konečně už ale nejsme tolik na severu a dá se vařit venku a tak suroviny postupně spotřebováváme. Taky jsme po cestě obdarovali kamarády, které jsme navštívili třeba kilem mouky, kvasnicemi nebo ještě neotevřeným balením pytlů na odpadky.

Za více než 2 měsíce jsme zatím ze severu Britské Kolumbie urazili něco přes 10 000km a momentálně se nacházíme v jižním Utahu.Kdo by chtěl sledovat naše putování a dozvědět se více podrobností, může na naší facebookové stránce M&M on the road.

Text: Mira Štěpán
Foto: Mira Štěpán, Martina Tekelová
sledujte jejich FB M&M on the road