Domácí výuka dětí (homeschooling) pro cestovatele

Autor: Víťa Válka - mrkněte na jeho profil designéra na volné noze, a jeho projekty o kempování - GuruCamper.com a CamperGuru

Spousta “vanlife” a “overland” cestovatelů začíná jako single nebo v páru. Oproti tomu je cestování s celou rodinou složitější, ale na druhou stranu krásnější a pestřejší. My jako rodina začali cestovat s holkami když první dcera měla dva roky a té druhé byly 3 měsíce.

Častá a logická obava je, zdali naším cestováním holkám nebereme kamarády. Jasně, na pár měsíců je odvezeme na cesty a tak se spolužáky dost možná nebudou mít tak silné vztahy jako ostatní děti ve třídě. Na druhou stranu jsme pryč jen pár měsíců v roce. A tak většinu roku je všechno úplně normální. Holky chodí denně do školy a potkávají se se spolužáky i kamarádkou z vesnice jakoby se nechumelilo.

Nicméně jeden velký otazník pro nás rodiče z toho plyne.

Je lepší děti aktivně integrovat do lokální komunity dětí a pomoci jim vytvořit si pevné vazby na okolí, nebo je lepší jim ukázat svět a rozšířit rozhled za cenu lehce okousaných vazeb na svou domovinu?

Za co nám v dospělosti poděkují? Sami nevíme, nikdo neví. Na druhou stranu osobně znám jednoho domškoláka, který je dnes skvěle zajištěným investorem a na domácí učení vzpomíná s úctou a radostí.

Vycházím z trendu, který vidím okolo sebe i na internetu, tedy rozšiřování možností cestování každého z nás. Jestli dříve, když nebyla auta, bylo běžné cestovat v okruhu desítek kilometrů, tak dnes je běžné cestovat kamkoliv na planetě. A chci aby na to děti byly připravené a rozuměly tomu. Aby věděly, že není jen česká kultura, není jen český jazyk. Jak zmiňuje i Ken Weary, majitel firmy Hotjar, který také cestuje s dětmi – které přestože mají slabší vazby s přáteli – si dokážou lépe vybírat s kým se přátelí, mají větší přehled a jsou schopni objektivnějšího posouzení, ve srovnání s dětmi ve stejném věku, které necestují.

Hodně se na to holek ptáme. Aby nám samy řekly, jestli je to baví stejně jako nás.

Zatím spíš holky chybí spolužákům, protože my na cestách máme pořád něco na práci. Buď jdeme do města, nebo prší a tak si můžou celý den kreslit. Nebo je učíme, ale přece jen si můžou naordinovat přestávku když na učení nemají chuť. Na druhou stranu, i docházení do školy je baví.

Domácí učení navíc nemá jen jednu podobu. Asi nejznámější je klasický homeschooling, tedy domácí učení, kdy rodiče učí své děti doma nebo v zahraničí a do školy chodí na přezkoušení. Typicky jde o děti diplomatů nebo českých občanů pracujících v zahraničí.

Pak je ještě jedna radikálnější podoba, zvaná unschooling, kdy děti neučí nikdo. Rodiče jen odpovídají na dotazy dětí a čekají až ony samy projeví zájem a začnou zkoumat svět. Některé s tím, co by se dalo nazvat učení, začnou dříve, jiné později. Unschooling ale v Česku povolený není, takže pokud byste chtěli jít touto nejvolnější cestou, bude dobré děti přihlásit například na školu v USA a zajistit aby se děti trvale nezdržovaly v Česku více než 3 měsíce v roce. A z toho pak může lehce vzniknout worldschooling, což je unschooling při cestování po světě.

Na druhou stranu, jsou i radikálnější země. V Řecku nebo Německu není povolen ani homeschooling a v Německu dokonce mohou záškoláka do školy přivézt policisté. Školní docházka je tam prostě povinná a basta.

Co je ale potřeba vědět je fakt, že pokud chcete učit děti doma celoročně, potřebujete k tomu svolení úřadů a minimální vzdělání. Pro první stupeň (1-5. třída) je to vzdělání nejméně středoškolské, a pro druhý stupeň (6-9. třída) je to vysokoškolské. Obor není důležitý.

Naše nomádské cesty z fotek můžou vypadat jako skvělá dovča, která trvá několik měsíců, ale jen my sami dobře víme jak náročná logistika to někdy je. Fakt je ten, že na cestách všichni čtyři fungujeme podle celkem obyčejného plánu, pět dní práce, dva dny volna. Ne vždy to striktně dodržujeme, ale je to prostě nějakých 70% času pracovního a 30% oddechu. Velkou výhodou pak je to, že na víkend můžeme vyrazit na výlety do míst, které chceme ve vzdálené zemi vidět. A máme je nejdále za kopcem, nebo na pěšky.

A také školní výuka paradoxně funguje na cestách lépe než ve škole. Protože v dodávce je na obě žačky jedna učitelka, žena Renča. A výuka je tak intenzivní a holky nerozptylují další spolužáci ani čekání na další krok v programu školy. Daní za to je, že Renča většinu pracovního dne stráví jako učitelka a já pak mám na starosti sehnat příjem, který pokryje téměř všechny rodinné výdaje.

Vyplatilo se nám, když jsme se přizpůsobili aktuální situaci a nevynucovali si učení za každou cenu, protože máme právě volné okno. Někdy jsme díky tomu měli skluz, ale většinou jsme byli napřed, protože když to šlo dobře, neříkali jsme zbytečně “už přestaňme, máme splněno” ale nechali jsme holky učit se, dokud je to baví.

Někdy jde psaní, jindy čtení – některé týdny se nám dařilo lépe zvládat čtení a jiné zase psaní. Nedá se říct, že by to ve výsledku bylo vyvážené, takže v těchto případech jsme se snažili alespoň nějaký minimální čas s neoblíbenou aktivitou trávit. A vždy ji nějak oživit nebo vysvětlit.

Nikdy holky nenutíme do aktivit stylem “tohle uděláš, prostě proto” nebo “to uděláš, protože to říkám”. Vždycky se jim snažíme vysvětlit co získají, když napnou síly.

Věčný boj s rozptylováním – nejtěžší výzvou je samozřejmě neustále nové prostředí a neustále nějaké zábavnější aktivity venku nebo s hračkami. Nejdříve jsme to řešili tak, že obě holky se učili společně i když ta mladší chodila ještě do školky. Nebo jsme rozdělili aktivity oběma holkám tak, aby se vzájemně nerušily. Dneska už se obě dvě učí společně.

Učíme se často živelně. Někdy to jde a tak holkám naložíme co unesou, někdy to nejde, a tak se na to po pár minutách vykašleme. Typicky začínáme od rána, kdy je soustředění nejlepší a skončíme s učením až máme něco hotovo. Často ale i večer připomínáme: “už jsi to dodělala?“ a přesouváme školu třeba na víkend.

Pečlivě jsme obešli všechny školy v okolí naší vesnice. Od továren na fotbalisty, po malé a milé základky. Ale ta naše alternativní nás oslovila nejvíc. Přestože jedou pořád podle klasických osnov českého školství, tak si některé věci v rámci možností upravují. Není to teda taková divočina jak by mohlo slovo “alternativní“ napovídat. Je to férová škola, kde se posilují věci, které mají pro dítě přínos (vztah k přírodě, vztah ke spolužákům).

Podle českých zákonů se školy k absenci žáků staví tak, že pokud mají učitelé pochybnosti o schopnostech žáka, mohou ho přezkoušet. Nebo jindy, když je žák dlouhodobě mimo školu, například při celoročním domácím učení, tak se do školy dostavuje na pololetní přezkoušení.

Český žák či žákyně musí být registrovaní v nějaké české škole ke školní docházce. Forma studia je pak denní, nebo mají individuální studijní plán, kdy za výuku odpovídají rodiče.

Nejdůležitějším poznáním a předpokladem spokojeného života je totiž vůbec naučit děti, správně se učit, tak aby je to bavilo, tak aby měly chuť samy objevovat a poznávat. To dost tradičních škol nemusí úplně splňovat a tak jsme nakonec zvolili právě školu alternativní, kde je komunikace naprosto bezvadná a nejsme za až takové exoty, jako bychom byli ve státní škole.

Zapojit učení do prostředí jde snadno. Učení promíchané do aktuálních aktivit v místě kde se zrovna nacházíme je dokonce zábavnější. Někdy počítáme stromy u cesty, jindy kreslíme do písku, nebo křídami po asfaltu. Anglická slovíčka jsme si vystřihovali z papíru a pak je schovávali po karavanu a hráli hru propojenou s učením.

Já budu spokojený, když naše děti budou žít spokojený život. Co jsem například viděl častěji v Americe než u nás, že lidé mohou mít rádi svoji práci ať je na jakékoliv úrovni společnosti. Prodávat párky na rohu může člověka stejně naplnit jako být obchodníkem na Wall Street. A koneckonců i to společné učení je společný čas, který běžně rodiče se svými dětmi nemají.

Problém je v tom, že já teď nevím, co by holkám sedělo v životě nejvíc. A tak se prostě snažíme se ženou vnímat co je baví, a kroužky i aktivity plánovat tak, aby v tom holky měly hlavní slovo.

Svoboda mysli je mnohem důležitější než velký majetek nebo sociální pozice. Ty hodnoty, které uznáváme se ženou, kdy svoboda není zadarmo, ale má obrovskou hodnotu, tak ty se snažíme vysvětlovat dětem. Že peníze mají svoji úlohu, ale že radost vzniká jinde. Že lidé mohou chodit do takové práce, která jim neumožňuje cestovat. Že pracovat znamená vydělat si na volnost. To vše do kupy opakujeme a doufáme, že se to v holkách v dobré obrátí.

Můžu říct, že předškolní čas byla pohoda o level vyšší. Teď se školou to máme tak, že se o učení stará hlavně žena Renča a já mám hlavně na starosti rodinný rozpočet. Někdy to jde lépe a někdy je potřeba zvednout hlas, nebo nastavit odměny.

Celkově jsme z domácího učení příjemně překvapení. Učivo se snadno dá zvládnout během 2-3 hodin denně a zbytek dne klidně můžete napojovat probíranou látku na to co je okolo vás – jídlo, hry na pláži, prohlídka města. Tím, že víme co je zrovna probíranou látkou, tak snadněji propojujeme teorii s praxí a okolím.

To je dost zásadní rozdíl ke zbytku roku, kdy necháváme holky aby je víceméně učila škola a doma jen okrajově naťukneme co se učí, a jestli stíhají to co mají. Zapojení je tedy menší, protože doma máme kupu svých rutinních povinností, které nám ubírají čas.

• Základní Škola Březová – nejznámější česká škola pro domškoláky
• Svoboda učení – portál pro rodiče, kteří uvažují o jiné formě učení svých dětí
• Ken Weary, Hotjar – rozhovor s majitelem marketingové agentury o práci na dálku a cestování s rodinou
• Joel Holland, Storyblocks – rozhovor s majitelem fotobanky

Autorem článku je Víťa Válka, designér na volné noze a autor GuruCamper.com, kde pod názvem Homeschooling on the Road najdete anglickou verzi článku.

Určitě mrkněte také na jeho blog kde najdete spoustu poznatků o cestování s karavanem, a který nám byl inspirací pro pořízení obytného auta a založení Nomádem.cz.